THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Toto je příběh jak z metalové pohádky. Kamarádi ze školy v Sheffieldu spolu začali hoblovat v roce 2006 kytary v garáži. Bavilo je to tak moc, že se jednoho dne rozhodli zahodit vše, co měli a celý svůj život odevzdat hudbě, kterou tvořili. Jeden z nich to neudělal. Nahradil ho Lawrence Taylor - současný vokalista kapely a právě s tímto charismatickým bouřlivákem začali brázdit Spojené Království křížem krážem. Na počátku během krátké doby odehráli více jak tři stovky koncertů. Po vydání svého prvního EP zhruba před rokem, natočili obyčejně vypadající klip hitovky „Crows“ a kolem WHILE SHE SLEEPS se začaly dít věci...
Ačkoliv jde v podstatě o tuctový metalcore se silným důrazem na melodie, dokáže se prosadit právě zarývající se melodikou, návykovými aranžemi v pěveckých linkách i jednoduchým animálním tahem na branku. Tímto plnohodnotným debutovým albem se snaží stvrdit, že první EP nebyla náhodná trefa do černého. Je znát, že kapela mohla nad materiálem strávit více času, i to, že nad nimi byl držen dohled. Najdete tu několik míst, které v kytarových melodiích a vokálech hrají na první signální i líbivé klavírky naroubované do kytar, ale to se dá odpustit. Nový materiál lehoučce nakročil do mainstreamu, nicméně byla zachována jednoduchost a živelná průrazná rocková přímočarost, která byla silnou zbraní i na předchozím studiovém materiálu.
7 / 10
celkom fajn metalcorik, nic nove ale bavi
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.